Terapie

Terapie. Vlastně vůbec nevím, jak psát o něčem, čím se živím. Těžké je to v tom, že terapie bude vždy pro každého klienta a v podání každého terapeuta vypadat úplně jinak. A toto je zároveň i to, co mě na ní tolik baví a je pro mě obrovskou výzvou. Když jste třeba školákem, tak máte vcelku jasno jak často do školy chodíte, jaké máte předměty apod. V terapii je pevně dáno jen máloco a téměř všechno vzniká tak nějak za pochodu na základě domluvy mezi klientem a terapeutem. Díky tomu však může být terapie ušita přesně na míru konkrétnímu klientovi a jeho potřebám. Zkusím si tedy vypomoci tím, že rozliším proměnné na straně klienta, terapeuta a na straně terapie samotné.

Proměnné na straně klienta. Terapie se bude lišit když ji vyhledáte jako jedinec, pár, rodina nebo budete členem skupiny s podobnou problematikou. Jedná se tedy o terapii individuální, párovou, rodinnou nebo skupinovou. Také to bude vypadat jinak když vám bude 6 nebo 40 let, takže další proměnnou je věk klienta. A v neposlední řadě je to osobnost klienta, dva různí klienti budou vždy dvě různé osobnosti, a tedy i jejich terapie bude vždy jiná.

Proměnné na straně terapeuta. Stejně jako u klientů, tak také každý terapeut má svou jedinečnou osobnost. Někteří klienti také upřednostňují příslušníka stejného či opačného pohlaví. A na závěr zmíním také terapeutův přístup. Je vzdělán v oblasti systemické, KBT, Gestalt, psychoanalytické či jiné další terapie? Vysvětlení těchto pojmů je však již skutečně nad rámec tohoto článku. Vám, jakožto potenciálním klientům může stačit, že terapeut by měl vždy hned v úvodu posoudit, zda-li má kvalifikaci pro vaši problematiku.

Proměnné na straně terapie samotné. První nekonečně obsáhlá proměnná je problematika, se kterou klient přichází. Trápí vás deprese, panické ataky, poruchy příjmu potravy, vztahové konflikty, fobie nebo třeba nadměrný stres? K tomuto navazuje i otázka, jestli vůbec má klient nějaké výrazné trápení nebo se bude jednat spíše o růstovou terapii zaměřenou především na klientovo sebepoznání a třeba navýšení již tak solidní životní spokojenosti. Dále určitě délka a frekvence terapie. Styl práce se bude lišit když se klient rozhodne pro krátkodobé poradenství, třeba se zaměřením na jeden izolovaný problém. Nebo se rozhodne ponořit více do hloubky a odhalit, jestli se mu podobné situace v životě neopakují, jak se s nimi vypořádával v minulosti a co by do budoucna mohl dělat jinak. V zásadě platí, že délka terapie se může pohybovat od jednoho sezení po nekonečné množství a v závislosti na stylu terapeutovy práce a dohodě mezi ním a klientem se mohou setkávat s denní, týdenní, dvoutýdenní, měsíční či ještě volnější frekvencí. Poslední proměnnou zde zmíním terapeutovy metody. Nejčastější bývá samozřejmě rozhovor, ten však může být doplněn např. prací s tělem, psychodramatem, hypnózou, terapií hrou, která se neužívá zdaleka jen u dětí, prožitkovými technikami, konstelacemi a mnohými dalšími.

No a aby to celé nebylo jak z učebnice, uveďme si zde jeden příklad. Dejme tomu, že vás trápí partnerovo hrubé chování k vám i k vašim společným dětem. Terapii můžete vyhledat buď sama, s manželem nebo také i s dětmi. Ve větších městech dokonce můžete využít skupiny pro oběti domácího násilí, neurotiky, závislé na drogách (známí jsou třeba Anonymní alkoholici) a další. Jak často a kolikrát se chcete sejít? Smluvíme si třeba 5 sezení s týdenní frekvencí. Na posledním z nich zhodnotíme společnou práci a rozhodneme se pro pokračování či ukončení naší spolupráce. Za těchto 5 sezení rozeberete aktuální situaci, identifikujete možnosti, které máte a zvolíte si některou z nich. Může to být třeba i to, že pro jiné partnerovy přednosti se rozhodnete ve vztahu setrvat. Při případné déledobější spolupráci se pak můžete zaměřit třeba na to, jestli se vám podobné situace a vztahy v životě neopakují, jak se sebou ve vztazích zacházíte, jak druhým dovolujete se sebou nakládat, jak vás formovaly zážitky raného dětství apod. Terapeut může rozhovor s vámi doplnit třeba prací s metodami na diagnostiku rodinného systému, prožitkovými experimenty, nácvikem různých situací a jinými.

A máme vůbec nějaký doklad toho, že psychoterapie funguje? S odkazem na nestora české psychoterapie Stanislava Kratochvíla (viz. Základy psychoterapie) uvádím metaanalýzu Graweho a jeho týmu uskutečněnou v roce 1994 se vzorkem 897 studií. Na základě této metaanalýzy Kratochvíl uzavírá, že "přehledy výzkumných prací tedy odpovídají na obecnou otázku o účinnosti psychoterapie přesvědčivě kladně". Z novějších prací mohu citovat třeba tuto: https://1url.cz/cMc7p (zahrnuto celkem 243 studií zkoumajících účinek psychoterapie a farmakoterapie při léčbě deprese). Kdo by měl zájem o práci českých badatelů: https://1url.cz/WMc7v (zahrnuto celkem 44 metaanalýz a přehledových studií).

Celkově z dosavadních poznatků vyplývá +- to, že 1) psychoterapie je při léčbě psychických obtíží účinná, 2) zvyšuje účinnost farmakoterapie nebo je účinná i sama o sobě bez užívání psychofarmak, 3) účinek psychoterapie je srovnatelný s efektem psychofarmak, její účinek je však obecně trvalejší.

Osobně jsem rád za to, že terapie vstupuje do povědomí lidí. Často se setkávám s vysvětlením, které se samo nabízí, a sice že lidé blázní více než dřív. Já však nabízím i druhou možnost, a to, že si lidé dnes více než dříve umí říci o pomoc. A to je dobře.