Dobročinnost - jak být zdravým dárcem

08.03.2020

Tak jsme se v minulém článku dozvěděli, že dobročinnost je výhodná pro dárce i příjemce. A věděl to již Aristoteles. Ten totiž rozlišil hédonickou radost, tedy radost zaměřenou čistě na sebe, a radost eudaimonickou, tedy radost z dobrých skutků pro druhé. To by však nebylo 21. století, aby se to trochu nezkomplikovalo. Ono totiž dobroty se dá i zneužít (co vám o tom budu povídat), proto je ideální směřovat k tzv. zdravému dárcovství.

Psycholog Adam Grant (https://www.ted.com/talks/adam_grant_are_you_a_giver_or_a_taker/transcript?language=cs) provedl průzkum s více než 30 000 lidmi z různých odvětví a kultur a analyzuje tři druhy osobnosti. Dárce (giver) pomáhá tam, kde přínosy pro druhé převyšují přínosy pro ně samotné. Pomáhají, aniž by čekali něco na oplátku. Zato příjemce (taker) upřednostňuje své zájmy před druhými. Má rád bohatství, moc, požitek a vyhrávání. Třetí osobnostní typ je jakýsi "dorovnávač" (matcher), který věří v pravidlo něco za něco. Když pomáhá, tak vyhlíží něco na oplátku. V populaci jsou dle Granta zastoupeni takto:

Která z těchto skupin je nejúspěšnější? 

Z uvedeného grafu vyplývá, že být dárcem může být buď cesta do ráje nebo naopak do pekla. Je proto velice důležité jak budeme darovat, tedy darovat zdravě. V čem je rozdíl mezi zdravými a nezdravými dárci? Zdraví dárci myslí i na sebe. Krásným příkladem tohoto je bezpečnostní opatření při pádu letadla. Nejprve nasadit masku sobě, a poté až dítěti. Protože ono by také mohlo dojít k tomu, že při nasazování masky dítěti byste se sami udusili a zahynuli oba. Dalším rizikem je i to, že dárci se až dvakrát častěji stávají oběťmi trestné činnosti. Tedy pro samou snahu se pro druhé rozdat se nechávají zneužít. Ve výsledku zdraví dárci dávají více než ostatní dárci, protože tím, že myslí i na sebe, je jejich dávání udržitelnější a tím pádem i dlouhodobější. 


Zdraví dárci mají o 5 až 10 let plnohodnotného života navíc. Také vykazují nižší rozvodovost a mají lepší vztahy. V kolektivech bývají oblíbení, zvláště v kontrastu k příjemcům, kteří bývají označováni za "černé díry" nebo "traviče studní". 


Obecně je dárcovství spíše v rozporu s krátkodobým úspěchem. Úspěšnost dárců však stoupá s časem. A dárci se také dostávají na vrchol aniž by ostatní tlačili dolů (https://slideslive.com/38900861/special-metaprednaska-petra-ludwiga-laskavost-dobrosrdecnost-a-ego20).


Tím se dostáváme od jedince k organizaci. Adam Grant dále z působivého počtu 38 studií potvrzuje jeden ze závěrů mého minulého článku, a sice ten, že v týmech, kde si lidé pomáhají, sdílejí své znalosti a mentorují druhé, se organizaci vede v každé měřitelné metrice: vyšší zisk, zákaznická spokojenost, udržení zaměstnanců... dokonce i nižší provozní výdaje.


Grant hovoří přímo o epidemii pomáhání, která může v organizaci nastat když do ní zasadíme a podporujeme byť jen několik dárců. Naopak organizace s přemírou příjemců může velice poškodit smysl pro spolupráci a nezištnou pomoc. Jejich negativní dopad na kulturu organizace je obvykle dvoj- až trojnásobný oproti pozitivnímu dopadu dárce (https://www.ted.com/talks/adam_grant_are_you_a_giver_or_a_taker?language=cs#t-86275).


A pojďme od organizace k celému národu. Od mého kamaráda často navštěvujícího a pobývajícího v Japonsku jsem na otázku tamější dobročinnosti dostal mail, z něhož vybírám pár vět:


Kde jsou tedy kořeny této laskavost a vstřícnosti? Mnohokrát si tuto otázku kladu a neexistuje na ni určitě jednoduchá odpověď. Je zřejmé, že laskavost a snaha pomoci, bez nároku na jakoukoliv materiální či reciproční kompenzaci jsou v Japonsku všudypřítomné. Je pak jednoduché očekávat tento přístup u dětí, které vidí takové příkladné chování u svých rodičů, prarodičů a všech dospělých. Kde tento cyklus začal a co bylo na jeho počátku se mohu jen domnívat, velmi pravděpodobné je, že pochází z dob nouze a snahy o přežití v těžkých dobách na začátku dvacátého století a nebývale těžké době po druhé světové válce. Lidé si tehdy mohli vybrat jestli se budou chovat jako predátoři a vytvářet klany mocných a jejich přisluhovačů nebo si budou navzájem pomáhat, snažit se podělit o to málo co mají a společným úsilím a nekonečnou skromností se pokusí obnovit svou válkou zpustošenou a vyčerpanou zemi. O tom, že se jim to podařilo již není třeba pochybovat.


Sám za sebe si myslím, že v Česku co se dobročinnosti týče nyní působí dvě protichůdné síly. Díky blahobytu, který zažíváme ve stále větší míře, máme více prostoru pro pomoc druhým. Toto se děje i celosvětově když už krom na sebe samé myslíme stále více i na obyvatele chudších zemí, prosazujeme práva zvířat nebo chráníme biosféru naší planety. Vědeckou hantýrkou rozšiřujeme své kruhy empatie. V nejužším jsme my sami, v širším pak třeba naše rodina, pak naši známí, obyvatelé města, Češi, lidstvo a tak dál (https://slideslive.com/38897546/special-metaprednaska-petra-ludwiga-hodnoty-pro-lepsi-spolecnost).


Trend celosvětově rozšiřujících se kruhů empatie potvrdil i psycholog Steven Pinker. Dle něj lidé na celém světě rozšiřují své kruhy a tolerují utrpení méně a méně, což vedlo ke snížení krutosti a násilí, od trápení zvířat, domácího násilí, až po zákaz trestu smrti (https://www.ted.com/talks/steven_pinker_the_surprising_decline_in_violence#t-133636). Dále také došlo ke zvýšení všech druhů altruismu, tedy dobrým skutkům, které činíme pro druhé třeba i sobě na úkor. Před 100 lety by lidé nevěřili, jak normální je dnes darovat krev a kostní dřeň cizím lidem. Celosvětově rostoucí dobrotu přisuzuje zvyšující se životní úrovni i Abigail Marsh, psycholožka, která zkoumala mozky extrémních altruistů, konkrétně dárců ledvin cizím lidem. Jen pro zajímavost, v červnu 2016 bylo těchto lidí méně jak 2 000 po celé Americe. Tito lidé dobrovolně podstoupili operaci aby jim byla odebrána zdravá ledvina a dána cizímu nemocnému člověku, kterého nejspíš nikdy nepotkají. Abigail zjistila, že mozky extrémních altruistů lépe rozpoznávají cizí strach, jsou tedy lepší v detekci lidí v nouzi. Také jejich amygdala (část mozku, která odhaluje možná ohrožení) je reaktivnější a o 8% větší než u zbytku populace (https://www.ted.com/talks/abigail_marsh_why_some_people_are_more_altruistic_than_others/transcript?language=cs).

Do protivky ke konání dobročinnosti však působí fakt, že právě díky tomu, že máme sami dost, tak nejsme tolik odkázáni na pomoc druhých a vlastně se odnaučujeme pomáhat si. Co mám z doslechu od starších, tak za těžších socialistických časů byli lidé zvyklí si pomáhat, protože si to okolnosti žádaly. Já toto pociťuji třeba na tom, že dnes již takřka nikdo nebere stopaře. Mnozí argumentují tím, že mají strach, jsem však přesvědčen, že často jde o jakousi lhostejnost. Tato lhostejnost je také experimentálně zkoumána jako tzv. bystander effect. Ale o tom zase příště.


Příště tedy nejen opět o dobročinnosti, o které stále píšu a píšu a stále toho zbývá tolik co chci sdělit, ale také o lhostejnosti mezi námi a podíváme se třeba i na otázku, jestli je dnešní svět lepším místem k životu než dřív nebo nikoli.