Dobročinnost - pomoc srdcem a rozumem

13.03.2020

"Smrt jednoho člověka je tragédie, smrt milionu lidí je statistika".

Josif Stalin


V prvním díle o dobročinnosti jsme se dozvěděli, že štěstí se dá koupit tak, že darujeme. Z druhého dílu víme, že je důležité při samém tom darování myslet i na sebe, tedy darovat zdravě. Dnes se dozvíme jak z toho vytřískat co nejvíc, tedy jak darovat co nejefektivněji.


Jak to vypadá když naše srdce chtějí pomáhat, ale nepromluví rozum:

Jessica McClureová měla zrovna 18 měsíců když v roce 1987 spadla do studny a uvízla tam v hloubce 8 metrů. Po 58 a půl hodinách byla nakonec díky důmyslně vyvrtané paralelní šachtě zachráněna. Během této nehody a po ní obdržela rodina McClurových celkem 700 000 dolarů pomoci od tisíců různých dárců. Časopisy Variety a People přinesly rozsáhlé články věnované jen Jessice. Scott Shaw z novin Odessa American získal v roce 1988 Pulitzerovu cenu za snímek zachráněného batolete. V Hollywoodu natočili film Dítě všech: Záchrana Jessiky McClureové. Písničkáři Bobby George Dynes a Jeff Roach napsali o Jessice baladu. Aniž by behaviorální ekonom Dal Ariely ve své knize "Jak drahá je intuice" zlehčoval utrpení rodičů, klade zásadní otázku. Proč CNN věnovala více času Jessice než genocidě ve Rwandě, během níž bylo v roce 1994 brutálně zavražděno 800 000 lidí včetně mnoha malých dětí?

To, že případ Jessicy nebyl jediný, kdy naše srdce chtěly pomáhat, ale rozum naši pomoc neposlal správným směrem, dokazuje i následující tabulka. Jak vidíte, u daných problémů se vynaložená pomoc spíše snižuje s rostoucím počtem obětí (Jak drahá je intuice, Dan Ariely). 

"Co nás vede k tomu, že se přetrhneme pro pomoc sousedce s nákupem, ale jsme neteční vůči genocidě ve Rwandě, masovému vraždění a hladovění v Dárfúru, Zimbabwe nebo Kongu?


Dnes vás provedu několika dalšími zákonitostmi lidské psychiky tak, že si z vás udělám pokusné králíky :-) Takže, představte si, že ode mně dostanete 5 dolarů za to, že mi vyplníte jakýsi dotazník. A poté se Vás zeptám, kolik z oněch 5 dolarů jste ochotni věnovat na pomoc trpícím africkým domorodcům. Jenže fígl je v tom, že první skupině z vás bych podal tuto zprávu:


"Nedostatek jídla v Malawi přímo postihuje více než 3 miliony dětí. V Zambii dlouhé sucho vyústilo v 42% pokles úrody kukuřice ve srovnání s rokem 2000. Kvůli tomu nejméně 3 miliony Zambijců čelí hladu. V Angole musely 4 miliony obyvatel - třetina populace - opustit domovy. Více než 11 milionů lidí v Etiopii potřebuje okamžitou potravinovou pomoc."


Zatímco druhé skupině bych předložil toto:

"Váš dar může změnit Rokii život. Díky vaší podpoře (a díky dalším osvíceným dárcům) bude organizace Zachraňte děti pracovat s Rokiinou rodinou a dalšími členy komunity, aby ji nasytila, poskytla jí vzdělání, základní lékařskou péči a poučení o hygieně."


Cítíte rozdíl? Zaplavuje vás soucit s trpícím děvčátkem? Pokud byste se zachovali stejně jako tehdejší účastníci výzkumu, tak byste u první výzvy věnovali 23% svého výdělku, zatímco ve druhém případě celých 48%. Takže díky tzv. efektu známé oběti v nás takto personalizovaná informace probudí soucit a naše ochota pomoci je pak mnohem vyšší.


A teď druhá situace. Představte si, že právě jdete na pohovor k práci svých snů. Na sobě máte nové sako řekněme za 15 000Kč, jdete tak akorát včas a myslíte si, že získání vysněné práce již nic nestojí v cestě. Vtom však z řeky pod sebou uslyšíte volání o pomoc topící se sousedovic holčičky. Nejspíš nebudete váhat ani chvíli a i navzdory tomu, že si zničíte drahé sako a zmeškáte zásadní pohovor, tak se vrhnete do řeky za záchranou dívenky.


V této situaci na vás působí tři psychologické faktory. Zaprvé je to tzv. "faktor blízkosti". Holčička v příběhu je vám blízká nejen tím, že se nachází jen pár metrů od vás, ale také jaksi psychicky, protože je dcera vašeho souseda, znáte ji, oba jste běloši, pocházíte ze stejného města, jste příslušníky stejné sociální vrstvy,... Zadruhé vás do vody požene i dramatičnost dané situace. Třetím faktorem je tzv. "efekt kapky v moři". Ten souvisí s tím, nakolik jsme sami schopni vyřešit daný problém. Právě v této situaci má naše jednání veliký dopad, jste vlastně jediní, kteří dokáží v dané situaci zachránit dívence život.


Srovnejte si však toto se situací, kdy vás nějaká organizace požádá o peníze k boji proti malárii v Malawi. Naše obecné povědomí o státě Malawi se blíží nule. To znamená, že náš faktor blízkosti k tamějším trpícím je velice nízký. O lidech v Malawi také běžně neslýcháme ve zprávách, nevidíme následky onemocnění a nečteme si srdceryvné příběhy nemocných. Takže i dramatičnost této problematiky je velice nízká. A zatřetí v současnosti trpí malárií v Malawi okolo 4 000 obyvatel. To znamená, že naše pomoc rozhodně nezachrání celou situaci, což nás spíše odrazuje od pomoci. Efekt kapky v moři se u nás projevuje také třeba v otázce klimatických změn, kdy si uvědomujeme, že v otázce celosvětové klimatické situace jsme opravdu jen kapkou v moři, což nás jaksi opravňuje se na to vykašlat (Jak drahá je intuice, Dan Ariely).


Co tedy srdce a rozum propojit? Peter Singer nabízí pojem "efektivní altruismus", tedy dobročinnost konaná s co největším dopadem, jakási spolupráce srdce a hlavy. "Chci pomáhat a chci pomáhat dobře.". Singer srovnává částku 40 000 dolarů na výcvik jednoho slepeckého psa s částkou 20 - 50 dolarů, což je cena vyléčení jednoho člověka oslepeného trachomem v rozvojových zemích. Takže buď vycvičíme jednoho slepeckého psa nebo vyléčíme 400 až 2000 lidí od slepoty (https://www.ted.com/talks/peter_singer_the_why_and_how_of_effective_altruism).


Co na toto říkají autority? Thomas Schelling, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, to popsal naprosto přesně: "Vezměte šestiletou holčičku s hnědými vlasy a řekněte, že potřebuje 1000 dolarů na operaci, která jí prodlouží život do Vánoc. Pošta se bude prohýbat pod balíčky plnými peněz. Ale řekněte, že bez zvýšení daní se zhorší nemocniční péče v Massachusetts, což povede ke zvýšení počtu úmrtí, jimž bylo možno předejít, a nikdo vám nepošle ani pětník."


Jak k efektu kapky v moři přistupuje židovský talmud? Ten praví, že "kdokoli zachrání jeden život, jako by zachránil celý svět".


A pro koho byl Stalinův výrok v úvodu článku příliš velké sousto, tak vlastně to samé prohlásila i Matka Tereza: "Když se podívám na masu, neudělám nic. Ale když popatřím na jednoho člověka, začnu pracovat."


Sám za sebe mám v otázkách humanitární pomoci, klimatických změn, řešení sociálních nerovností, vymírání živočišných druhů a dalších komplikovaných otázek motto, že "Nemusíme zachránit celý svět proto, aby se nám v něm lépe žilo.".


Ztělesněním srdce a rozumu v pomoci ostatním jsou pro mě již zmínění Melinda a Bill Gatesovi. Bill (mozek) vychází z celosvětových statistik, zatímco Melinda (srdce) se setkává třeba s africkými ženami přímo v místech jejich bydliště a šíří mezi nimi antikoncepci, kapky proti obrně, antimalarika a další (https://www.ted.com/talks/bill_and_melinda_gates_why_giving_away_our_wealth_has_been_the_most_satisfying_thing_we_ve_done#t-264548). Sám Gates řekl ke srovnání efektivity očkování a pomoci po letecké katastrofě toto:

CA: Ty sis to spočítal a domnívám se, že doslova tisíce dětských životů je zachráněno každý den, v porovnání s minulým rokem. Není to nahlášeno. Letecká nehoda s 200 a více mrtvými je mnohem, mnohem větší událost než tohle. Nepřivádí tě to k šílenství?


BG: Jo, protože se o tom moc nemluví. Je to dítě, jedno dítě za druhým. Devadesát osm procent nemá nic společného s přírodními katastrofami a přece, dobročinnost lidí, když vidí přírodní katastrofu, je úžasná. Je neuvěřitelné, jak lidé přemýšlí, to jsem mohl být já a peníze tečou.


CA: Možná bylo potřeba někoho, koho vzrušují čísla a grafy a ne jen velká, smutná tvář, aby se zapojil.

Cílem tohoto článku není sdělit, že to všichni děláme blbě. Cílem je najít pro vás vhodný způsob dobročinnosti, když už se rozhodnete pomáhat. Pokud chcete pomáhat spíše srdcem, můžete třeba dobrovolničit, tedy být v přímém kontaktu s potřebnými.


Mou vizí je, že když se bude středoškolák rozhodovat, co bude po škole dělat, tak krom kecání s kámoši, hraní na PC, fotbalu či návštěv knihovny bude mít v mysli i možnost dělat dobrovolníka. Mou vizí je, že dobrovolnictví bude normální. Jednoho z mých klientů ničila práce IT programátora, pro své náklady na živobytí a splátky půjček se jí však nemohl vzdát. Rozhodl se tedy alespoň co nejvíce zkvalitnit jeho volný čas, aby vykompenzoval frustrace, které zažíval v práci. Takto jsme společně nalezli pro něj velice smysluplnou činnost dobrovolnictví v dětském domově (zveřejněno se svolením klienta).


Kohortové studie odhalily příznivý efekt dobrovolnictví na depresi, životní spokojenost a well-being. Diskutuje se i nad nižší mortalitou dobrovolníků (https://bmcpublichealth.biomedcentral.com/articles/10.1186/1471-2458-13-773/).


Pokud chcete pomáhat spíše rozumem, můžete navštívit www.givewell.org, webovky srovnávající efektivitu nejrůznějších charitativních organizací a na základě hodnocení se rozhodnout kam peníze posílat. Tyto stránky negují častý argument, že z mých peněz se stejně k potřebným nic nedostane, protože je zhltnou režijní náklady (mzdy zaměstnanců, lékařské vybavení, korupce, doprava na místo problému a kdovíco dalšího). Třeba taková Malaria Consortium, dle Give Well nejlépe hodnocená charita, za pouhých 6,80$ poskytne antimalarickou léčbu jednomu dítěti od 3 do 59 měsíců věku. Pokud chcete co nejefektivněji pomáhat jinému živočišnému druhu, poradí vám zase https://animalcharityevaluators.org/.

Z tohoto všeho mi plyne jedna filosofická a velice provokativní otázka, kterou bez dalších komentářů nechám jen tak zaznít do davu:


"Opravdu má pro nás každý lidský život stejnou hodnotu?".