Stigmatizace lidí s duševním onemocněním

06.10.2019

Co se vám vybaví pod pojmem "člověk s duševním onemocněním"? Přidávám zde několik titulků z internetu, které lidi utvrzují v přesvědčeních, že jsou 1) nebezpeční, 2) náladoví a 3) ustrašení. Jistě, protože média prodávají sex a násilí. Jenže třeba v roce 2014 bylo v ČR spácháno 160 vražd a pouze 1 z nich spáchal člověk s duševním onemocněním (https://www.youtube.com/watch?v=IFz2FBC7gTw, 19:20).


Pouze 18% Čechům by nevadilo s někým s duševním onemocněním žít, 25% pracovat, 31% žít v sousedství a pouze 34% kamarádit. Kdy už však zcela končí sranda, tak je stigmatizace ústící v diskriminaci. Takto s duševním onemocněním nesmíte v Japonsku do muzea, v Koreji nesmíte jít do bazénu, v Británii jste ještě do roku 2013 nemohli být ředitelem společnosti a v Litvě nesmíte vlastnit dům (https://www.youtube.com/watch?v=IFz2FBC7gTw, 14:05).


Takže paradoxně, ikdyž 27% z nás prodělá za život nějakou formu duševního onemocnění, tak se na lidi s duševním onemocněním stále díváme skrze prsty. V odsuzování lidí s duševním onemocněním nám nebrání ani to, že spotřeba antidepresiv se v Česku za posledních 25 let zvedla šestinásobně (https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/zdravi/psychiatr-uzkost-deprese-antidepresiva-spotreba-leciv-martin-anders_1811080630_jab). Takže sami jsme nemocní, sami užíváme léky, ale na lidi s duševním onemocněním se díváme skrze prsty.


Jak v sobě stigmatizaci překonat? S první radou přichází Petr Winkler, vedoucí oddělení sociální psychiatrie v Národním ústavu duševního zdraví. Dle něj totiž nejsme zlí, pouze v oblasti duševního zdraví méně gramotní. On ten člověk s duševním onemocněním totiž málokdy bude vraždící schizofrenik nebo nějaký slintající blázen. Půjde třeba o vcelku normálně fungujícího, jen trochu depresivního souseda, úzkostlivou paní učitelku, dítě s lehkou mentální retardací nebo třeba pedantrického policistu.


A druhou radu má k tomu samotný Tatíček Masaryk. Ten v knize Karla Čapka Hovory s T. G. Masarykem praví o své destigmatizaci židů: "Když jsem v sobě překonal ten lidový antisemitismus? Panáčku, citem snad nikdy, jen rozumem; vždyť vlastní matka mě udržovala v krevní pověře.". Když to trochu přežvýkám, tak je v pořádku, když v nás při pohledu na člověka s duševním onemocněním emočně hrkne. Je však na nás, abychom tuto prvotní reakci korigovali rozumem a přistupovali k němu jako k sobě rovnému.


Je česká stigmatizace pozůstatkem časů Železné opony, kdy byli lidé s duševním onemocněním zavíráni do ústavů, aby nebyli na očich? Přesvědčením, že lidé s duševním onemocněním jsou slaboši a že si neumí uspořádat svůj život? Asi od všeho trochu a jistě i mnoho dalšího. Já, abych svou trochou přispěl k destigmatizaci, tak připojuji povedené video Národního ústavu duševního zdraví, které vám lidi s duševním onemocněním představí v trochu jiném světle.


V příštím článku se rozepíšu, jestli psychoterapie může nějak přispět k duševnímu zdraví a pohodě.